Nevím, co ze mě bude... ale to nevadí
Každý má ve svém okolí někoho, kdo už od dětství přesně věděl, čím chce být. Často máme tendenci porovnávat se spíše s těmi, co jsou na tom oproti nám o něco lépe. Těch, co neví, je ale spousta.
Vždy mě potěší, když za mnou přichází klient a řekne, že řeší work-life balance, ale nepozdává se mu to označení. Práce je přeci součástí života a rovnováha ve smyslu půl na půl je taky zavádějící. Proto se obvykle dostaneme k pojmům jako jsou vztah nebo hranice práce a volného času. V tomto článku se podívám trošku do historie tohoto tématu a potom na hlavní faktory, které vztah a hranice práce a volného času ohrožují nebo udržují a podporují ve zdravém rozložení, chcete-li rovnováze.
Článek je vytvořen za podpory projektu KompassMUNI,
reg. č:CZ.02.02.XX/00/23_022/0008922.
Vztah práce a volného času není téma pouze posledních deseti nebo dvaceti let. Jeho intenzivnější zkoumání začalo těsně po druhé světové válce, kdy začalo pravidelně do zaměstnání docházet – zejména v USA a UK – stále více žen. To vedlo ke vzniku tzv. dual-career couples, kde pracují oba lidé z páru, a které jsou dnes už spíše standardem než výjimkou.
Přes různé názvy jako Conflict, Interference, Enrichment, Balance či Interface se u široké veřejnosti a médií nejvíce uchytil právě název Work-Life Balance. Výzkumníkům, a jak se zdá, tak ani klientům nebo účastníkům workshopů, se takové označení ale příliš nezamlouvá.
Na chvíli teď prosím přestaňte číst a zamyslete se nad tím, co vám na tomto označení skřípe. Jaký jiný název byste zvolili pro svou situaci?
Pro mě jsou to zejména dvě věci.
💡Poslechněte si podcast s Broňou, který se na to dívá podobně!
Jak ale tuhle... věc, které budeme pro zjednodušení říkat vztah práce a volného času, dobře nastavit? Prvním krokem je zaměřit se na kontrast mezi současným a ideálním stavem. Buď se první zaměříte na ideální stav a potom na současný, nebo naopak.
Na vztah se můžeme dívat třeba ze tří perspektiv.
Jakmile budete mít odpovězeno, promyšleno a popsáno, můžete se vrhnout na ideální stav. Využít můžete třeba metodu SMART a další tipy ze článku o plánování a stanovování cílů. Stěžejní je konkrétnost, abyste detailně vykreslili obraz kýžené ale reálné budoucnosti.
Obvykle se při práci na takovém tématu s klienty dostaneme k tématu nastavování hranic mezi prací a volným časem. Právě tyto hranice jsou v dnešní době flexibilnější a prostupnější než kdy dříve. Většina lidí má ke své práci díky technologiím přístup na dálku a mohou na jedné straně z vlastní iniciativy pracovat i ve volném čase. Na druhé straně je snazší i ve volném čase obdržet pracovní e-mail nebo telefonát od šéfa, spolupracovníka či klienta.
Prostupnost hranic má pozitiva – můžete více pracovat a nejste omezení časem ani lokací. Výzkumy ale naznačují, že propustnost hranic nebo vaše až nepřetržitá dostupnost pro pracovní účely má negativní efekt na zdraví, protože narušuje příležitosti se zotavit a nabrat síly do další práce. Ačkoliv výzkumných dat je zatím jen omezené množství, zdá se, že dlouhodobě vedou propustné hranice k únavě, sníženému pracovnímu výkonu a někdy i k vyhoření. Člověka dokonce neochrání ani to, když ho práce baví. Takže i vy, kteří jste do své práce nadšení a zdá se vám, že po večerech pracujete rádi, mějte se na pozoru a dbejte na odpočinek. Takový přístup může vaše nadšení do práce v dlouhodobějším horizontu ohrozit.
Druhým krokem je identifikovat místa, kde je možné hranice posílit a přidat hraniční kontroly. Schengen je skvělá věc, ale ne mezi prací a volným časem. Kde všude a jak takové hranice nastavit?
Technologické hranice představují na jedné straně zásadní kámen úrazu pro kvalitní hranice práce a volného času, na straně druhé ale poměrně snadno zacelitelnou ránu. Asi každý obdržel školní nebo pracovní e-mail nebo zprávu ve volném času. Nejlépe ve vhodné chvíli – před odjezdem na zahraniční dovolenou, před koncertem, návštěvou fitka nebo rodinnou oslavou. Taková pracovní informace dokáže někdy pěkně rozhýbat myšlenky úplně jiným směrem, než byl plán – zvlášť, jedná-li se o nějaký pracovní výbuch. Pokud jsou všechny ostatní parametry pracoviště (viz další řádky) nastavené dobře nebo alespoň akceptovatelně, je zde rada docela jednoduchá (pokud vás tedy netrápí těžké pracovní FOMO) – jděte do nastavení daného zařízení a vypněte notifikace. Umlčte v určité časy zařízení, nastavte si automatické odpovědi na e-maily, zakažte zařízení, aby vám umožnilo do pracovního Outlooku nebo na firemní server vstoupit.
Věřím, že to mnohé z těch, kteří pracují rádi nebo potřebují mít informace jako první, bude náročné. Neříkám, že ne. Když vypnete notifikace, bude vás to možná ještě více lákat kontrolovat pracovní aplikace. S tím je třeba počítat. Pomoci ale mohou následující tipy.
Umění říkat ne může hranice efektivně ochránit, ačkoliv říct ne kolegovi nebo vedoucímu bývá těžší než umlčet elektroniku. Každý z nás je v tom navíc jinak dobrý. Zároveň jsou tací, kteří ne nechtějí říkat, protože vnímají, že oddělovat práci a volný čas tolik nepotřebují (preference segmentace).
Fyzické překážky a využití konkrétních předmětů. Snažte se vyhradit si na práci konkrétní místnost, nebo alespoň stůl či židli. Pokud takovou možnost nemáte, vytvořte si rituál v podobě distančního pracovního oblečení (to se hojně doporučovalo během pandemie) nebo zkuste nasimulovat docházkové lístky, tzv. píchačky. Jednoduše si vyberte předmět, se kterým sehrajete nějaký rituál o zahájení a ukončení práce – a může to být doslova cokoliv. Dobré je o tomto obeznámit okolí – pokud uvidí na stole červený míček, jste v práci, zatímco zelený značí volný čas. Jen tedy nesmí mít narušený barvocit.
Pravidla pracoviště jsou pro kvalitní hranice důležité. Představte si, že vám nedělá problém umlčet notifikace a ve volném čase nepracovat. Šéf je ale toho názoru, že pokud vám zavolá nebo napíšu během večera a nedočká se odpovědi, jste špatný pracovník, který ve firmě nemá co dělat. Naštěstí tento trend postupně mizí (a řada zemí a společností s ohledem na výzkumná zjištění zavádí tzv. Právo na odpojení), stále však můžete narazit na vedoucího, který se nechá inspirovat střípkem z kariéry Steva Jobse a na podobném postupu zkrátka trvá. S tím se bohužel nedá nic moc dělat, ale zároveň je to docela absurdní příklad. Zkuste si ale představit, že na pracovišti máte skvělé vztahy, práce vás i kolegy baví a nejednou se stane, že mimo pracovní dobu obdržíte zprávu ohledně pracovního projektu nebo nového nápadu. Na první pohled bezproblémová ba až slibná situace může ale postupem času vést k pnutí a říkáte si “co když neodpovím?” “měl bych odpovědět, reagovat, je to skvělý nápad” nebo pouhé “a hle, Jarda píše, co že je půl deváté večer, jdu na to mrknout”.
Jak uvádím výše, to že vás práce baví ještě neznamená, že jste chráněni proti negativnímu dopadu propustných hranic. Samozřejmě to neznamená, že začnete ostatní ignorovat nebo se agresivně ohradíte. Znamená to, že na pracovišti vzniklo nějaké nepsané pravidlo, které zkrátka vyplynulo z příjemné situace na pracovišti, ale pro dobro všech je potřeba ho říct nahlas a upravit tak, aby nezlobilo – na schůzce s kolegy je proto dobré takové téma otevřít (snadno se totiž může překlopit v dlouhodobém měřítku do negativa) a pravidla nastavit.
Pravidla mohou být
Nastavování hranic a udržování dobrého vztahu mezi prací a volným časem může znít snadno, je to často ale běh na dlouhou trať. Vyberte si klidně jen kousek jednoho ze zmíněných tipů, ten zkuste postupně zavádět, testovat, a pokud bude klapat, vylepšujte ho a udržujte. Pokud ne, třeba to není cesta právě pro vás a můžete vyzkoušet něco jiného. Držím palce!
Každý má ve svém okolí někoho, kdo už od dětství přesně věděl, čím chce být. Často máme tendenci porovnávat se spíše s těmi, co jsou na tom oproti nám o něco lépe. Těch, co neví, je ale spousta.
Udržitelná kariéra se čím dál častěji skloňuje v médiích, poradenských službách i strategiích firem. Co přesně se pod tímto pojmem skrývá?