Nikdy se nezastavujte, říká lektorka soft skills a doktorandka na FSS MU Marija Wazi

3. 4. 2016, Autor: Vojtěch Žák, copywriter Kariérního centra MU

Každý rozhovor otevírám stejnou otázkou: zkus se mi představit v jedné větě. Většina lidí vykulí oči a poté dlouho přemýšlí, nebo se vzteká, že to nejde. Marija zareagovala okamžitě: „Soy peregrina para todos los dias de mi vida. V překladu to znamená: ‚Jsem poutnicí po všechny dny svého života.‘“

Marija Wazi samu sebe považuje za směsici různých kultur, národností i tradic. Pochází z Ukrajiny, v 13 letech se přestěhovala do Česka a v současnosti se chystá odjet na rok do Austrálie. Ačkoliv ona sama to tak nevnímá, ve své kariéře má dobře nakročeno, a to i když se věnuje primárně neziskovému sektoru. Nechte se inspirovat jejím příběhem.

Co je podle tebe kariéra?
Profesní růst, rozvoj… to slovo mám hodně spojené s byznys světem.

Zapomeň na byznys svět a zkus najít klíčová slova, která by tvoji kariéru mohla definovat.
Stěžejní bude osobní rozvoj. Věnuji se mu dlouhodobě s mládeží i dospělými, ať už jsou nezaměstnaní, začínají podnikat apod. Pracuji v neziskovém sektoru, protože chci dělat něco prospěšného pro společnost. Vždycky jsem si myslela, že se vyhnu řízení organizace, ale nakonec sama dvě organizace rozjíždím.

Jaké byly tvé první pracovní zkušenosti?
Hned po maturitě jsem šla na dva měsíce do České spořitelny. Předtím jsem dělala doučování angličtiny a francouzštiny, kterým jsem se živila i první dva roky na univerzitě. Od druháku už jsem se živila bez podpory rodičů. Dva roky jsem pak pracovala v Deníku Rovnost. Tehdy jsem zjistila, mě více baví zasahovat do dění, než ho popisovat.

Co bylo zlomem ve tvé kariéře?
Odjela jsem na dva týdny do Holandska na kurz zaměřený na role mužů a žen ve společnosti. Byla to zážitková akce postavená na neformálním vzdělávání a multikulturním sdílení, která měla velký dopad na můj styl myšlení i na to, co jsem začala dělat. Pořadatelé mi rovnou řekli, že k nim můžu na rok přijet v rámci Evropské dobrovolnické služby. Tak jsem dostudovala bakaláře, podala si žádost na magistra a rovnou uvedla, že chci jet do Holandska na praktickou stáž.

Jak tento rok vypadal?
Skákala jsem z jednoho tréninku do druhého a naučila se řadu tréninkových metod, které dnes sama používám. Plus jsem se zapojila do programu zaměřeného na zmírnění důsledků užívání drog. Připadala jsem si jako velká houba, která toho potřebuje hrozně moc nasát. Když jsem se vrátila, zbýval mi jenom rok magisterského studia, do kterého jsem vložila všechny zbývající předměty, napsala diplomku a bylo.

Čím ses živila poté?
Nejsem typ člověk, který by se uvázal do neziskové organizace a strávil v ní pět, deset let. Z pohovorů čišelo, že hledají někoho na dlouhou dobu. Já jim na rovinu řekla, že se za 5 let v Brně nevidím. Potom ale začala revoluce na Ukrajině a docela můj život pohltila. Následoval intenzivní půl rok, kdy jsem peníze moc neřešila a ani práci nehledala. Paradoxně, příležitosti začaly přicházet samy. Najednou mě chtěli na různá školení…

Školení?
Lidé se dozvěděli, že jsem v Holandsku vedla seberozvojové kurzy a dělala dnes populární věci jako koučink, mediace a podobně. Ani nevím, kde na tu informaci přišli. Když jsem ji vyplnila do CV a rozeslala různým organizacím, možná začala žít vlastním životem. Navíc jsem třikrát jela do Rumunska jako trenérka. S platem z obdobného kurzu vystačím průměrně na dva měsíce a já netoužila mít více tréninků, naopak.

Proč ne? Nechtěla jsi víc peněz?
Věděla jsem, že mám dostatek peněz, abych spokojeně žila několik měsíců, tak jsem uvažovala, co můžu dál udělat jako dobrovolnice. Mezitím jsem rozvíjela organizaci Ukrajinská iniciativa Jižní Moravy, s kamarádkami jsme se pustily do Brno connected plus jsem nárazově dělala školení a začala si uvědomovat, že tohle je moje cesta.

Co všechno děláš dnes?
Jsem na doktorátu, společně s kamarádkou vedu neziskovou organizaci Brno Connected, která se věnuje neformálnímu vzdělávání, a Ukrajinskou iniciativu Jižní Moravy. Navíc spolupracuji s ICT Pro, což je brněnská firma, pro níž dělám soft skills kurzy.

Když se podíváš zpětně na svoji kariéru, kdy sis udělala představu o své ideální práci?
Když mi bylo 17, zodpověděla jsem si základní otázky o sobě samé a udělala si určitou představu. Možná trochu vágní, ale mně stačila. Rozhodla jsem se, že si chci sama rozhodovat o tom, co budu dělat. Chci, aby se má práce týkala různých kultur a poznávání. A chci pracovat s lidmi.

Měla bys radu pro studenty, kteří nechtějí pracovat v korporátu, ale nemají představu o tom, co by mohli dělat?
Rady ze zásady nedávám. Můžu předat zkušenosti, říct, co fungovalo pro mě, nebo pokládat otázky, díky kterým lidé najdou vlastní odpovědi.

Uděláš pro nás výjimku? 
Dobře, zahraji si na tu zkušenou a moudrou – což je velmi vtipná role. Moje rada je nezastavovat se. U mladých lidí vidím zoufalství, beznaděj či lhostejnost, když se zastaví, přemítají a hloubají. Mně se osvědčilo zamířit tam, kde vidím jiskru naděje, že něco dostanu nebo předám. V minulosti jsem byla jako sněhová koule, která na sebe nabaluje řadu zkušeností. U spousty věcí jsem ani nevěděla, k čemu mi budou, ale bavily mě a později se ukázaly hodně užitečné.

Například?
Třeba v Amsterdamu, když jsem šla dobrovolničit s drogově závislými. Nikdy to nebyla moje cílovka. Po návratu do Brna jsem nevěděla, o čem psát diplomku. Naštěstí se fakultě ozvaly Podané ruce s tím, že hledají výzkumníka, který by zkoumal drogově závislé. Tak vznikl zajímavý výzkum, který Podané ruce později využily v praxi.

   Infobox: Take a stand

    Náš rozhovor s Mášou byl mnohem delší, ale zkrátil jsem ho, aby se vám dobře četl. O jednu
    poznámku vás ale nechci připravit:

    „V Holandsku jsem se naučila důležitý postoj: Není důležité, nakolik věc umím, je důležité,
    jestli je chci dělat. I s málem můžeš začít rozvíjet dobré věci. To, co už umím, se dá někde
    zužitkovat.

    Take a Stand.

    Začni fungovat s tím, co máš. Nečekej na zdroje, nečekej, až se posuneš dál, protože takové
    čekání je nekonečné. Po většinu času jdu do věcí ne zcela připravená. Vždycky se něco mů-
    že pokazit – něco nestihnu, jsem nemocná, mám problém v rodině nebo začne revoluce na
    Ukrajině. Neustále tu budou věci, které zasahují do toho, co bych chtěla. Ale to mě nesmí
    zastavit.“

 

Hlavní partner